Začnu ze široka. Když jsem si vymýšlel e-mailovou adresu, jméno.příjmení mi připadalo zoufale obyčejné. Navíc moje jméno v té době vypadalo poněkud jinak, takže by si ho asi málokdo zapamatoval. Všechny možné přezdívky jsou sice vcelku dobré, ale o mně nic neříkají, takže jsem se nakonec rozhodl pro "prosim". Když dneska někomu adresu diktuji, většina lidí se mě stejně zeptá: "Prosim jako prosím?" Nevíte náhodou, proč jim to připadá tak zvláštní? Copak už lidi zapomněli, že prosit je normální? Teprve teď mi dochází, že jsem zvolil dobře. Každý, kdo mi píše, prosí! Uvědoměle mne, nebo mimochodem. Stejně ale prosí a slovo prosím se mu dostává pod kůži, zažívá si ho, čímž pro něj přestává být neobvyklé, nebo dokonce nepřijatelné. Možná, že to někoho odradí, aby mi napsal. Chtěl jsem ale s člověkem, který neumí poprosit, vůbec mluvit?

Mám takový pocit, že tohle slovo má za úkol vyjádřit to, že chceme něco od někoho druhého a přitom si uvědomujeme, že to není jeho povinnost, ale dobrá vůle. Vždycky znova si to uvědomím, když mi některé z dětí řekne: "Můžeš mi podat sůl?" Odpověď na tohle přece je: "Můžu. Chceš abych Ti jí podal?" Pokud to ale postaví maličko odlišně: "Můžeš mi prosím, podat sůl?" Je přece jasné o co jde. Vím, že to není správně, ale už je to v mezích. Alespoň mně to tak připadá. Správně by samozřejmě bylo: "Prosím, podej mi sůl."

Nějak jsme se odnaučili používat řeč takovým způsobem, aby bylo jednoznačné to, co říkáme. Mám na mysli, že se běžně používá například věta: "Víš jak jsme byli tam a tam?" To je ale úplný nesmysl. Co na to má člověk odpovědět? Třeba: "Vím, byli jsme tam autem." (??) Otázka na to, zda jsme tam byli autem by přece zněla jinak. Jednalo se totiž o úvod k dalšímu vyprávění, které by pokračovalo například: "Tak tam byl takový zelený dům,..." Proč se ale přestalo používat třeba "Vzpomínáš, když jsme byli tam a tam, tak tam..." to by přece bylo správně, nebo ne? Ono to možná zní jako šťourání se ve zbytečnostech, ale co když právě tady leží základ všech konfliktů a nedorozumění? Třeba kdyby opravdu každý uměl vyjádřit slovy přesně to, co má na mysli, nezjistili bychom čistě náhodou, že například Korán, Talmud a Bible mluví o tomtéž? Že mají v základu stejné myšlenky, které se teprve později, právě nepřesnou reprodukcí, tolik odlišily? Nepřišli bychom na to, že pokud si to řekneme přesně, že říkáme to samé? A nebyl by to, náhodou, základ toho, aby si porozuměli a přestali se zabíjet? Nechám na Vás, co si o tom myslíte. Je to jen úvaha a navíc moje (nevzdělance). No, a pro mně je ten základ snad právě v tom jediném slovíčku "prosím". Zkrátka, mám pocit, že je naším právem a pokud si ho uvědomujeme, tak i povinností, upozorňovat na to lidi kolem sebe. A protože jste si to právě přečetli, z mojí volby se stala i Vaše volba. Tak dělejte jak myslíte.