Jachta 1996
V září 1996 jsme se vydali ve složení Martin, Pavlína, Evík, Mirek a já na týden ní dovolenou na jachtě. Jelo nás Formanem, všech pět lidí, věci na potápění pro dva a jídlo. Forman v zatáčkách šoural zástěrky po zemi. Jak dopadlo máslo, vidí te sami.
Vypadlo na nás, když jsme zastavili kdesi v horách blízko pobřeží. Z Budějovic jsme vyjížděli někdy kolem půlnoci, ačkoli jsme byli domluveni na devátou - večer zaplať bůh - protože Martin je hrozná brzda podniku. Je třeba ale říct, že nebýt jeho, asi bychom se do toho vůbec nepustili. Protože řídil celou noc v podstatě bez přestávky, ve Vodici, což byl náš cíl i start - cíl pro auto a start pro jachtu - jsme byli před polednem.
První, co je potřeba udělat je dát si pivo. To je jasný. JÓ, na to bych zapoměl. Vezli jsme s sebou sud! Jak nakonec skončil nevím, ale vím, že tam jsme ho ne narazili. Hned první den jsme vyrazili na krátkou plavbu, aby si nás kapitán očuchal a my trošku poznali loď. Pro někoho, kdo nikdy na jachtě nebyl je to fakt zážitek. Prostor tam není skoro žádný, hajzlík se nepoužívá (chodí se do moře), kuchyňka je součást obýváku, který je vlastně ložnice :-) Naše Evelyn, tak se jachta jmenovala, měřila něco málo přes devět metrů. Kdo na jachtě někdy byl si umí představit, že pro šest lidí je to opravdu tak akorát - spíš mrňavý než akorát. Tady jsou nějaké fotky interiéru jen tak pro představu.
Asi toho moc neřeknou. První fotka je z přídě, kde jsem spal já s Evíkem a druhá zabírá prakticky celý
zbytek vnitřku lodi. Ty dveře na konci jsou do naší ložnice. První noc jsme spali v maríně ve Vodici - samozřejmě na lodi, ale druhý den ráno jsme vyrazili na cestu. Hned první ostrov byl naprosto úžasný. Asi čtyři domy a jedna hospoda. Toť vše. Viz fotka. Byl z něj krásný výhled na celé souostroví Kornáty, které jsme potom obepluli. Viz druhá. Kudlanka nábožná tam žije volně v přírodě. Najít jí zase tak snadné není. Mě se to podařilo, takže se na ní můžete kouknout taky. Protože rozhled je pořádný, je fakt na co koukat, dívali jsme se na tu krásu kolem a ukazovali si vzájemně to, co ten druhý stejně viděl.
To víte nadšení z nových zážitků :-) Myslím, že hned další den nás na téměř volném moři chytla bouřka. Je to naprostá bomba. Od té doby chápu, co lidi vidí na plachtění. Když se ta maličká lodička nakloní ve větru tak, že uvnitř
nemůžete stát když se něčeho nedržíte a žene se šikmo proti vlnám, někomu se z toho dělá zle (skoro všem), ale ten kdo drží kormidlo a cítí tu sílu, která pracuje ve váš prospěch, ten si to fakt užívá. Ten šťastlivec jsem byl já, takže vím, o čem mluvím. Celé to trvalo sotva dvě hodiny, než jsme se dostali do relativního závětří jednoho z ostrovů, ale byl to jeden z těch zážitků, na které do smrti nezapomenu. Z fleku bych si to dal znova. Na obou fotkách je kapitán Jirka. Jednou když lilo a podruhé když měl veget, protože o loď jsme se starali my. Průměrný suchozemec se to naučí během jednoho dne.
Nic na tom není. Jediné co je potřeba: řídit se citem. O všechno ostatní se postará vítr. Už si přesně nepamatuji, kde všude jsme za ten týden byli, ale vzpomínám si třeba na to, jak Martin vedl holky zkratkou na jednom ostrově. Možná víte, že v krajích kolem středozemního moře žádné zkratky nejsou. To co považujete za zkratku se nakonec stane cestou podstatně delší, zato ale mnohem horším terénem. Domorodci to dobře vědí :-) Bylo to na stejném ostrově, na kterém vznikla jedna z nejhezčích fotek, kterou jsem kdy udělal. Další na co si vzpomínám, vím že to bylo na jiném ostrově, byl ten Evíkův udivený pohled, když jsme vylezli na vrchol kopce, ze kterého bylo vidět už jen širé moře a já jsem jí ukázal loď, která se zdála plout výš než jsme stáli. Je to zvláštní, ale ono to tak opravdu vypadá. Možná, jestli jste lezli po vysokých kopcích blízko pobřeží, tak to znáte. Cestou zpátky k lodi, to už byla tma jsme potkali osla.
Na tom samém ostrově jsme druhý den ráno chtěli v místním obchodě koupit chleba, ale paní nám ho neprodala, protože by nezbylo na místní a další loď, která přiveze pečivo, přijede až za tři dny. Museli jsme holt vystačit s konzervami. A ještě jedna věc se nám tam stala. V dálce jsme viděli delfíny. Ptotože to bylo v zátoce, běželi jsme na konec kam až to šlo, abychom se jim dostali co nejblíž. Pro Evu ti dva potapěči, kteří vystrkovali ploutve na nohou když se potápěli, navždy zůstanou delfí ny. Ona s námi neběžela. Pro toho kdo to nepochopil - nebyli to delfíni, ale potapěči :-( Dávám sem fotku s naší Evelyn, druhou jako památku na bráchu, který se v únoru 2000 zabil v autě a na třetí jsem já. Ta fotka s klečícím Martinem je dokument toho, že se
nakonec opravdu zbavil příšerných šusťáků, které nosil asi deset let a vypadaly, jako by je nosil nejmíň sto. Pohřbil je důstojně - na mořské dno. S jachtou se nám loučilo špatně. Hlavně, týden je fakticky strašně málo. Taky jsme věděli, že nás čeká dlouhá cesta domů a že v Čechách už bude pěkná kosa. Šoupnu sem ještě pár fotek z cesty. Je na nich vidět,
jak si tu svojí krásnou zemi dokázali během války poničit. Teď, když to píšu, most v Maslenici už stojí. Nový a krásný. Většinu domů ale už nikdy nikdo neopraví. Buď není kdo, nebo není pro koho. Za zmínku stojí ještě peripetie s pohonými hmotami při návratu. Protože
byl Martin takový skrbla, že nechtěl koupit levný benzín ve Slovinsku (to jsme navíc jeli většinu cesty na plyn), tak nám došel asi 50 km od Českých hranic. Nebyl by to takový problém nebýt toho, že byla neděle, asi tři hodiny po půlnoci. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, protože i v Rakousku žijí dobří lidé. Poslední fotka je ukázka toho, jak nás přivítalo počasí v Čechách.
Další reportáže: Chorvatsko 1998 Chorvatsko 2002