Chorvatsko 1998

Naše cesta do Chorvatska byla jak ostatní tvrdí dobrodružná a nezodpovědná. My ji však hodnotíme jako krásnou, nádhernou, noblesní, zkrátka jako nejlepší dovolenou, jakou jsme zatím prožili. Pravděpodobně během vyprávění některé pasáže vynechám. Ne snad proto, že bych se o ně nechtěl podělit, ale spíš si už nevzpomenu.

Vyrazili jsme někdy koncem července s Audinkou, kterou jsme koupili o dva měsíce dřív. Stará 80tka z roku 79. Užili jsme si, ale k tomu se dostaneme. Z Budějic směr Dolní Dvořiště jsme vyjížděli s tehdy ještě ne manželkou Evíkem (bude tam asi taky někde na fotce) a autem narvaným vším možným, hlavně ale jídlem, asi kolem 22 hodiny. Cesta přes Linz, Liezen a Graz až na Slovinské hranice byla pohodička. Tunelu jsme se vyhnuli, takže to bylo i docela levné. Pak Slovinsko no a jsme u moře. Na tohle místo mám docela zajímavé vzpomínky.

Ale to až v nějaké jiné, říkejme třeba reportáži. Takže tahle fotka vpravo a taky ta úplně velvo, je městečko Piran. Jedno z těch pár, které mají Slovinci u moře. Moc pěkné místo. Cestou z Piranu - mezihra při shánění plynu do auta. Podle všech informací se dá plyn koupit v Chorvatsku i Slovinsku leckde. Není to ale pravda. Tedy nebyla. Ve Slovinsku jsem našel pumpu na LPG jen jednu a v Chorvatsku asi čtyři :-( Dneska je to možná už jinak. Rozhodně ale nehledejte velký nápis, který by vás na to upozornil. To ani náhodou. Jsou to takové malilinkaté cedulky, asi jako značky cyklistických stezek u nás. Nejlepší je ptát se domorodců, i když oni většinou taky neví! Hodně štěstí při hledání. Do Poreče jsme si jeli vyzvednout naše dva kluky, kteří tam byli už týden v hotelu. Koupali se za ten týden asi jen jednou v moři. Jinak v bazénu u hotelu. Kdo to nezkusil nepochopí. Je tam slaná voda a navíc ještě chlórovaná

:o((((((( No prostě hnus. Inu rodiče si jeden nevybírá, že? No co, tohle mělo brzy skončit. Nakonec kvůli tomu jsme tam byli. Ještě předtím musím ale říct, že do Poreče jsme dojeli asi v jedenáct v noci, urvaní po cestě jako koně. Našli jsme si místečko na spaní v místním parku, který leží lehce mimo a jali se spát. Někdy v noci, nebo ráno (?) asi v noci byla tma jak v pytli, přijela partička cca dvaceti lidí a dělali si soukromou diskármu hned vedle naší ložnice. Nebylo to nic moc. Druhý den ráno následovala koupel v tom nádherně ukrutně slaným moři. Jak já ho miluju. No a co se Evce nestalo, sotva skočila do vody, zapíchla si do nohy asi deset bodlin z ježka. Kdo to zkusil ten ví o čem mluvím. Je to celkem pohoda. Jeden můj kamarád - Chorvat, před lety dostal čtyřicítky horečky a týden marodil. Evík je ale trvanlivá. Všechny bodliny, které se nezlomily, jsme vyndali a bylo. Poslední zbytek vylezl sám od sebe až o tři týdny později u Dubrovníku. Ty tři fotky nahoře jsou z výletu z Puly. A ta dole vlevo, to jsem já s Ketýskem. Byl bych na ní úplně zapomněl. Samo s sebou že jela s sebou. Přece by náš vodní pes, fenka Kety, nezůstala doma, když se jede k vodě. Navíc tak veliký vodě. Na otázky jak snášela cestu atp. neumím odpovědět. Zatím ještě nemluví, takže neřekne, ale u moře se jí moc líbilo a když jsme přijeli zpátky domů, tak s námi týden nemluvila. Všimli jste si jak si odporuju? Ale je to tak. Ještě k té Poreči. Je to ukrutný místo. Tedy to, kde byli ti dva naši satani. Tuším Zelená laguna se to jmenuje. Příšerný.

Žádný normální kamenný městečko jak je na pobřeží zvykem. Nic, jen hotely, hospody a večer stánky jako tady mají Vietnamci se všema možnýma blbostmi - normálně ten Word udělal z "a" "i" ?!? zpátky k moři - takže si tam s dětmi opravdu užijete. "Mááámííí já to chci!!! Táátíííí (!) ať mi to máma koupí!" Tak tohle se ozývá odevšad v různých obměnách, páč je to tam samej Čech. Co vám budu vykládat. Takže: Pryč odsud a rychle! Vyrazili jsme přes poloostrov Istrijský napříč, směrem na Rijeku. Fotka vpravo nahoře je zřejmě vyrobená právě cestou k Rijece. Nejsem si tím ale jistý. Zato vím jistě, odkud jsou tyhle dvě. Cestou jsme se totiž dostali do kolony, kterou způsobili místní Rybářskými slavnostmi. Jeli jsme asi 50 km asi průměrnou rychlostí 10 km/h. Člověk nemusí být Einstein, aby si spočítal, jak dlouho nám to trvalo. Zastavit a přespat nebylo kde, takže jsme zkrátka jeli dokud to šlo a pak zastavili a zalehli pár metrů od auta.

Až druhý den ráno jsme zjistili, že to byla trefa. Tohle nebylo jen tak ledajaké parkoviště. Tohle totiž patřilo ke kempu, který během války někdo zničil, takže nikde ani živáčka, místo nádherné a moře jakbysmet. Majitel byl zřejmě Srb a Chorvati přece nestrpí na svém území hodnoty, které vytvořili Srbové. Takže co s tím uděláme? Rozboříme a spálíme. Když jsme tam zastavili o dva roky později, už byla na příjezdové cestě k moři kopice všeho možného, aby se k vodě nedalo dojet autem :-( Jsou to opravdu zvláštní lidé. Přesto je mám rád. On je v tom totiž kousek pravdy. Pro ty, kteří by se tam chtěli podívat, to místo se jmenuje Sibinj. Ale jede se dál. Dolů po pobřeží stále na jih. Každých pár desítek kilometrů zastavujeme a koupeme se. Chtěl jsem zajet za několika přáteli, spíš vlastně známými z let minulých, ale nakonec mi to přišlo hloupé, takže to dopadlo tak, že jsme další noc spali na parkovišti u silnice mezi odpadky, špinaví a unavení. Jo, líná huba, holé neštěstí. Další noc je podobná, ale tentokrát u moře, které vypadá jako smeťák. Místo - Paklenica. Navíc přišel druhý den ráno nějaký otrapa, abychom mu dali 10 marek, jinak zavolá policajty. Nakonec dostal pivo a my během dopoledne odjeli, což jsme stejně chtěli.

Ty dvě fotky nahoře jsou už ze Splitu. Vlevo Diokleciánův palác a vpravo naši satani u vytržení z lodi.

Zvláštní místo, které jsme navštívili potom leží na ostrově jménem Vir. Ostrov je spojený s pevninou mostem a lidi tam moc nejezdí. Našli jsme si místečko úplně mimo civilizaci. Bohužel odtud nemáme žádnou fotku. Ostatně tohle, co vidíte je jenom velice stručný obrázkový sestřih. Během měsíce v Chorvatsku jsme vyfotili víc než dvacet kinofilmů. Bylo to tam velmi zajímavé. Moře mělké, ale vysoký břeh z červeného jílu. Nic podobného jsem neviděl. Cestujeme dál. Drage. Místečko mezi silnicí a mořem kam se dá zajet autem. To je naše. Maličko binec, ale moře čisté a málo lidí. Nejbližší vesnice asi o dva kiláky dál. Taková místa hledáme. Koupání, jedna noc a zase sbalit a jede se. Ještě se sem vrátíme, ale o tom později. Po pobřeží šup dolů směrem na Split. Jen jedna maličká zajížďka cestou. Nedá nám to, abychom nezajeli kouknou na marínu ve Vodici. Odtud jsme v roce 1996 vyráželi na plavbu jachtou kolem Kornátů. Nádherné. Kdo na to máte a nebojíte se, vřele doporučuji. Nejlepší je to koncem září. Fouká a všude je levno.
Ještě před Splitem, konkrétně v Trogiru, jsme poprvé spravovali auto. Od té doby si pamatuju, že výfuk se řekne "uspah" tedy spíš píše. Řekne se to úpně jinak, to ale nedokážu vyjádřit písemnou formou. Další je fotka z Makarské. Dá se tam spát zadarmo. Sice ne úplně oficiálně, ale s tichým souhlasem všech, kteří to vidí. A že jich je! Zůstali jsme asi čtyři dny a byla to paráda. Sprcha, kde jsme brali sladkou vodu 200 m, hospůdka na kafe, zmrzku a pivo sotva 30 m, ale zato brzy večer zavírala, takže se tam nikdo nemotal. Skoro každý večer jsme se šli projít do města a okouknout pouťové atrakce, kterých je v sezóně všude na pobřeží plno. Pochopitelně, že jsme potkali známé, které jsme neviděli deset let. Bydlíme samozřejmě v tomtéž městě! Tak to chodí. Přece jenom čtyři dny na jednom místě, to je pro nás víc než dost. I když nám celou dobu dělali společnost veverky a všudypřítomné cikády, balíme a jedeme o kus dál. Tohle jsou fotky z trajektu na Hvar.

Tenkrát nás to stálo na koruny asi 500 na rozdíl od výfuku. Svaření stálo skoro 1500,- Je to sotva půlhodinová cesta, ale na ostrov se zkrátka jinak nedostanete a my na Hvar chtěli. První noc na Hvaru jsme spali na, ale co vám budu povídat. Koukněte. To je místečko! Předcházela tomu ale cesta tunelem skrz masív, který se táhne přes celý ostrov. Tunel je ručně sekaný, asi kilometr dlouhý, široký na jeden náklaďák nebo autobus a vyhnout se dá jen na dvou místech k tomu vytvořených. Je to pecka. Kdo to ale skousne, přijede do vísky Svatá Njedělja. Tam končí svět. To místo, kde stojí Audinka je konec silnice.To je ostatně vidět. Přijeli jsem sem pozdě večer a ptali se v hospodě po místě kde se vyspat. Když konobar - tedy hostinský pochopil, že chceme spát pod širákem, prohlásil, že to je malá ves, všichni jsou v pohodě, policajti až v Hvaru a ať si spíme kde se nám zlíbí. Těžká pohoda :-))))

Až druhý den jsme zjistili, že auto stojí přímo na můstku z roku 1914, přes asi desetimetrovou propast, který je složen asi z pěti klacků o síle ruky subtilního muže a historického betonu. Stejně to tam je naprosto bezkonkurenční. Lidí fakticky asi pět a půl a nádherná příroda.

Prý tam ještě před pár lety vedla druhá silnice po téhle straně ostrova, ale spadla díky sesuvům půdy. Na opravu nejsou peníze a navíc alespoň je neotravuje nikdo z města. Takže zpátky tunelem a do měs ta Hvar. Cesta je na jedno auto troch užší, než jsme zvyklí. Takhle vypadá v podstatě celý ostrov. Město Hvar na ostrově téhož jména je jedno z nejhezčích, které znám. Je velice staré. Piráti, kteří přepadali Římské lodě tady měli jednu ze svých základen. Co se mi ale na něm nejvíc líbí je, že se od té doby v podstatě nezměnilo. Je kouzelné. Evík si sice myslí, že Dubrovník je hezčí, ale já mám pocit, že kdybychom srovnali klady a zápory obou, zvítězil by Hvar. Snad jediné co je na něm nepříjemné jsou velké lodě, které tady přistávají. (pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty) - Básníci! Jo aha! - Tak dost humoru a teď pár fotek odsud.
Stručný popis: kašna na náměstí a kostel v pozadí, Evík na pevnosti nad městem, pohled z pevnosti na město, dělo tamtéž.

Courali jsme se po městě, vylezli nahoru do pevnosti a zpátky sešli jakousi přírodní botanickou zahradou. Roste tady třeba Svatojánský chlebíček, nebo pomeranče. Pro nás středoevropany dost nezvyklé.

Fotečky: kašna znovu, jeden z mých pokusů vyfotit agáve a ještě jednou Hvar

Navíc tohle je pravděpodobně jediné místo v Chorvatsku, kde je subtropické podnebí. Je to opravdu krásné místo. Dobře, že si to zatím tak málo lidí uvědomuje. Tam se zatím ještě nejspíš člověk domluví Chorvatsky. Na pobřeží v podstatě jakkoli. Německy, anglicky, italsky nebo česky. Zřejmě i lecjak jinak. To se ale těm lidem nedostanete tak blízko, jako když mluvíte po jejich. Jsou pak daleko vstřícnější a ochotnější poradit. Můžete mluvit rukama nohama, hlavně když umíte "molim" a "chvála" tedy prosím a děkuji. Snad ještě " dobar dan" by se hodilo. Spát jsme tam nikde nezkoušeli. Tuším, že by to prošlo. Z toho plyne, že jedeme, protože to nejde dál, tak zpátky. Zpátky směrem k trajektu. Je ale pozdě, víme že trajekt nestihneme, tak hledáme nocleh. Kus za městem Jelsa víme o jednom, které jsme si vyhlédli cestou tam. Když zaparkujeme, vyběhne na nás chlapík, že tam nemáme co dělat a ať odjedeme pryč. Říkám mu, že mám v autě kluka který usnul a že až se vzbudí, že pojedeme. Jakmile řeknete děti, jako byste řekli zaklínadlo. Prý tam můžeme zůstat a ať se klidně vyspí. Osvědčená taktika s pivem a nastupuji vyjednávat o možnosti přespat. Chlap je nakonec rád že tam zůstaneme, protože má strach, aby mu nevykradli hospodu, zatímco bude po týdnu u manželky. Protože máme mobil, snadno jsme mu slíbili, že kdyby něco, zavoláme policajty. Ještě jedno pivo a plácek je jen náš (fotka).

Druhý den ráno, spíš dopoledne, vyrážíme k trajektu netuše co nás čeká. Je totiž neděle a všichni chtějí z ostrova pryč. Asi šestihodinové čekání si krátíme koupáním a návštěvou místní hospůdky. Dali jsme si lígně - jsou to takoví malí hlavonožci podobní sépiím. Výtečné. Oni tam ty mořský potvory fakt uměj udělat. Jo, na to jsem zapomněl, ve Svaté Nedělji jsme si z jídelního lístku objednali něco, co bylo za docela rozumné peníze, aniž bychom věděli co to bude. Donesli nám odhaduji tak dvě kila vařených maličkých krevet v krunýřích. Bylo to strašně dobrý, ale jedli jsme to sami s Evou. Kluci prohlásili, že to je ošklivý a že to jíst nebudou. Dokonce hrozilo, že to budu muset sníst sám. Evě se taky moc nelíbily, protože se musely z těch krunýřů vyloupávat. Nakonec se ale dala přesvědčit a pak si pochvalovala. Loučíme se z trajektu (prostření nahoře) s majákem na Hvaru (druhá fotka nahoře). Náladovka tajektová dole.

Když jsme se pozdě odpoledne dostali na pobřeží, míříme dál na jih. Je tam jeden zvláštní úsek. Asi 30 km jedete přes Bosnu a Hercegovinu! Tenhle kousek území si vynutili Bosenci za války. Je tam o něco levněji, ale platit se dá Kunami nebo Markami stejně jako kdekoli v Chorvatsku. Statně ono to geograficky Chorvatsko je. Spali jsme sice už na Chorvatské půdě, ale zato na ukrutném smetišti, kam se jezdí koupat lidé z okolí i z vedlejšího státu, protože je to nejbližší míto, kde po nich nikdo nechce nic platit. Spali jsme pod krásným olivovníkem, ve kterém jak jsme později zjistili se před námi ubytoval obrovský pavouk. Pokusil jsem se ho vystěhovat na nejbližší ostrov, ale tam jsem nedohodil :-( Nevěřili byste, jak ty potvory plavou. Druhý den ráno nás vzbudili tři rybáři, kteří lovili zátoku. Protože byli jen tři a k vytahování sítě je lepší použít osm rukou než šest, trochu jsem jim pomohl. Dostali jsme od nich dobře tři kila lígní, které jsem měli den předtím v hospodě a zaplatili za ně děsnou pálku. Tady je fotka, jak si je pečeme.

Byly skvělé, ale to množství se nedalo sníst (tohle je jen jedna porce). Znovu nám upadl výfuk. Byl tam takový ochotný chlapík z Bosny, který se nabídl, že mě odveze sehnat něco, abych to mohl spravit. Nakonec jsme našli na nějaké skládce kus plechu, kterým jsem to provizorně spravil. Navíc jsem od něj dostal kombinačky. Ještě je mám schovaný. Zase jedeme dál. Tentokrát už je to poslední cesta směrem na jih. Dojeli jsme do Dobrovníku a při hledání místa na spaní až do Cavtatu. Nakonec jsme se vrátili k Dubrovníku a spali u silnice, vysoko nad městem - fotka vlevo.

Když jsem spaní vyjednával, ono je vždycky dobře napřed se zkusit zeptat, odvolával jsem se na děti a zase to prošlo. Druhý den jsme protoulali po Dubrovníku. Je nádherný. (fotka vpravo) Dali jsme si pizzu, kterou kuchař házel až ke stropu (předváděl se před klukama), navštívili mořské akvárium a já spravoval výfuk :-((( Nakonec se mi podařilo nějak to udělat (vydrželo to skoro až do Vídně). Cestu zpátky si moc nepamatuji. Asi mi bylo smutno z toho, že se to začíná obracet k domovu. Ještě ale měly přijít pěkné chvilky. Dojeli jsme totiž zpátky na Makarskou, zaparkovali na svém místě a zůstali zase asi čtyři dny. Nevím jistě, jestli tyhle fotky jsou z první nebo druhé návštěvy na Makarské, ale myslím, že je to úplně jedno. Ketýska jsem sem dal záměrně. Takhle totiž stála celé dny ve vodě a čekala, že jí někdo něco hodí. Po dvou hodinách se klepala zimou, ale z vody vylezla jen pod nátlakem a když jsme chvilku nedávali pozor, hned tam zase utekla.

Snad je to odpověď na otázky, jestli jí nevadila slaná voda, Cestou zpátky jsme ještě přespali na místě výše zmíněném, v Drage. Poznali jsme se tam s dvojicí Zlatkem a Renatou, za kterými jsme pak o dva roky později jeli a byli uvítáni královsky. Podle mých zkušeností jsou všichni Chorvaté velice příjemní a pohostinní lidé bez ohledu na to, jestli jsou bohatí, chudí, mladí, staří, nebo jestli byli ve válce. Cesta zpátky vedla naučenou trasou, přes Zágreb, Maribor, pak přes jeden jiný přechod než Šentilj, protože jsme se v hospůdce před hranicemi s Rakouskem potkali s nějakými Čechy, kteří stáli na hranicích asi hodinu, ale opačně prý stojí fronta mnohem déle. Vzali jsme to maličko východněji přes Gornju Radgonu, kde stál u závory jeden znuděný celník a když viděl přijíždět auto, údivem mu málem vypadli oči, takže nechtěl vidět ani pasy, jak byl zmatený. Kousek před Vídní upadl výfuk znovu, tentokrát definitivně. Spoléhali jsme na to, že domů nás určitě pusí i s tímhle vrakem. A pustili. Doma na nás už čekaly dva pohledy, které jsme si z dovolené poslali. To je asi tak všechno, co jsem chtěl napsat. Teď se pustím do reportáže z jachty a pak z další dovolené v roce 2000.

Sepsal Jarda.

Další reportáže:    Chorvatsko 1996    Chorvatsko 2002