Chorvatsko 2002
26/6 se nám narodil syn Matěj a tak jsme se rozhodli, že mu ukážeme, jak vypadá a chutná moře. Ten, kdo četl předchozí reportáže, nebo koukal na fotky má představu, co jsme plánovali. A tak to taky bylo.
Když začaly v Čechách povodně, my se začali chystat na cestu. Po první vlně, když bylo zase možné dojet do města pro proviant, zajeli jsme do Kauflandu, s tím, že nakoupíme na dovolenou. Zhruba v polovině nákupu začali hlásit, abychom nechali košíky na místě a opustili obchod. Bohudík jsme výzvy neuposlechli a nakoupili alespoň to nejdůležitější. V tom shonu jsme samozřejmě zapoměli na spoustu drobností, ale to jsme zjistili až když jsme je u moře potřebovaly. Přežili jsme bez úhony i bez nich :) Tolik tedy na úvod.
14/8 - první den, kdy se zase daly v Budějcích přejet mosty, jsme ve tři odpoledne vyrazili. Sestava: Evík, Matěj, Kety a já v krátké služební Fábii. Věci, které jsme vezli byly pro pět, ne pro tři, protože na místě jsme plánovali vyzvednout zbylé dva syny, kteří tou dobou již v Chorvatsku několik dní byli.
Protože byly v Jižních Čechách zavřené všechny hraniční přechody do Rakouska, vedla naše cesta přes J.Hradec (tady se nám podařilo koupit dvě bomby pro vařič), Pelhřimov a Brno do Bratislavy. Na Slovensku jsme v 19.44 dotankovali naftu a pokračovali na Mosonmagyarovar, Szombathely, Kormend, Redics, hranice H-SLO, Lendava, hranice SLO-HR, Čakovec, Varaždin a mimo dálnici směr Zágreb. Cca 10km před Zágrebem jsme se asi ve tři ráno rozhodli že přespíme, protože jsme chtěli zajet za kamarádem Zlatkem, který v Zágrebu bydlí. Spali jsme na nějakém parkovišti u silnice.
Eva s Matesem v autě a já s Ketýskem vedle. Někdy kolem sedmé ráno vyrážíme hledat Zlatkův dům. Po Zágrebu najezdíme zhruba 100km a stejně ho nenajdeme :( Zajedeme tedy za ním do práce, necháme mu u vrátného vizitku s telefonem a pokračujeme po krátké úvaze na Senj, tedy nejkratší cestou k moři. Rozhodnutí jet na Senj padlo díky tomu, že blízko Senje jsme znali krásné místo - Sibinj, kde kdysi býval kemp a my tam už dvakrát spali, neboť byl od války opuštěný. Už není :(( Nedá se nic dělat. Míříme na jih, směrem k původnímu cíli naší cesty, vesničce Mandre na Pagu.
Po pár kilákách stavíme, abychom se konečně vykoupali. Ani nevím, jak se to místo jmenovalo, ale moře tam bylo slané a čisté. To mohlo být něco málo po poledni. Hodinku se zdržíme. Vykoupeme, najíme protáhneme ztuhlé kosti a jedeme dál. Trajektem z Prizny na Pag to trvá ani ne dvacet minut, stojí nás to 98,- Kun a ušetříme možná 4 hodiny úmorné cety po pobřeží. Kolem páté odpoledne už jedeme kolem místa, kde jsme před dvěma lety skoro týden spali. Seznámili jsme se tady tenkrát s chlapíkem z Vyškova, který sem jezdí léta a vždycky si domů veze plnou ledničku chobotnic, které si sám nachytá. Je opravdu překvapující, když po letech potkáte človíčka, jak leží na stejném místě :) o to víc ale potěší, když se dáte do řeči a on vám nabídne, že když už jste takoví blázni a jedete s ani ne dvouměsíčním klukem, zkusí vám vyjednat spaní u známého, který tady má rozestavěný dům. Všechno se zatím daří. Po interveci hodného moraváka bydlíme na terase domu, což nám poskytuje stín a alibi před kýmkoli. Ještě musím něco málo říct k fotkám. Většina jich je z kamery (kvalita na web jakštakš) ale pár jich je, bohudík, z klasického filmu :) Takže první fotka je západ slunce v Mandre a další čtyři naše bydlení. Ještě přidávám dvě fotky aby bylo vidět, jak vypadá okolí. Tohle bylo vidět, když jsme vyšli nějakých 30m před dům k moři.
A takovéhle potvůrky s námi žily. Ten pavouček má prdelku velkou asi jako nehet dospělého chlapa na palci u nohy :) a saranče zas červená křídla. Ještěrka pořád okukovala Matese a krabi se maskovali, abychom je nenašli. Marně. Vám se ale možná schovali dobře :)
Tak takhle jsme tedy žili čtyři dny, než končila majiteli domu dovolená a musel odjet. Nestálo nás to ani halíř, ale dali jsme majiteli alespoň čtyři plzně. Poslední západ sluníčka, večer za tmy, jako každý den, káva na střeše domu pod těma nádhernýma hvězdama a v neděli po poledni jedeme dál. Dál na jih. Cestou ještě zkoušíme najít bývalého kolegu z práce, který by tou dobou měl být v Pagu, ale po neúspěšném hledání mu voláme a zjišťujeme, že je ještě v Čechách. Škoda. Dvě fotky (dole) při zastávce během cesty na Makarskou. Přijíždíme někdy kolem osmé večer k Makarské a mne osloví odbočka o kousek blíž, než jsem původně zamýšlel odbočit. Zkusíme jí, dojedeme na místo které vypadá docela dobře a stojí tu auto s plzeňsku značkou. Využívám situace a jdu se zeptat co a jak. Čtyři mladí sympatičtí lidičkové (fotka vpravo)
mi moravským dialektem sdělují, že problém s kempováním není žádný, jen se musí každé ráno zaplatit parkovné 20.- Kun a obratem nás zvou na víno Je rozhodnuto, zůstáváme. Takhle jsme si zřídili bydlení a drůhý den předplatili parkovné na týden dopředu. Stálo nás to 100.- Kun :) Pár fotek, abyste měli představu o našem obýváku, kuchyni a ložnici. Záchod byl v lese a koupelna hádejte kde.
Na tomhle způsobu trávení dovolené mě ze všeho nejvíc baví poznávání nových lidí. Totiž všichni, které můžete potkat na místech, jako je tohle, mají cosi společného. Neumím to přesně popsat, ale jde asi o to, že chtějí mít své soukromí, respektují soukromí druhých a přitom nechtějí být sami. Jsou kdykoli ochotni pomoci s čímkoli a přitom předpokládají, že sami nikdy potřebovat pomoc nebudou. Chci tím říct, že vše co udělají, udělají nezištně. Když ale pomoct potřebují, neváhají se obrátit na kohokoli. Asi předpokládají, já věřím že právem, že stejně nezištní jsou i ostatní. Už několikrát se mi to potvrdilo. Dám sem teď několik fotek lidí a jejich příbytků, se kterými jsme se spřátelili.
Italové z Neapole - Biago a Barbara a jejich bydlení
real Italian z Milána - Marco a jeho bydlení
Ještě se musím vrátit k přátelům z Moravy. Když jsme přijeli, právě se vrátili z hor nad Makarskou. První hřeben pohoří Biokovo se zvedá prakticky přímo od moře do výšky okolo 1400 m.n.m. a nejvyšší hora Biokova je Svatý Juraj (1762 m/m). Je to také třetí nejvyšší hora Chorvatska.
Od moře je vzdálená vzdušnou čarou cca 5 km! Moraváci byli pěkně ztahaní, přesto, nebo možná právě proto, mě nadchlo vylézt tam také. Pár fotek jak vypadá Biokovo od moře. Mimo jiné na vrchol Sv. Jure vede silnice. Myslím si, že to nemůže být ten požitek dojet tam autem.
Teď několik fotek na kterých bude něco málo fauny, která nás obklopovala.
Náš Ketýsek; brouk č.1; futrál od cikády
veverka (těch tam byla parta); brouk č.2
Pár náladovek. Předpokládám, že není potřeba komentář.
V úterý za námi přijeli Přema s Pepínem, kteří do té doby byli v Žuljaně na poloostrově Pelješac. Skoro každý den jsme s nimi a s Matějem chodili do města, kde jsou pro turisty všemožné atrakce.
Když jsme cestou zpátky z dovolené hodnotili co se komu nejvíc líbilo, Pepíno prohlásil, že nejlepší bylo rodeo :( pro Přemka to bylo stavění mostů mravencům a Evík prohlásila, že je super, že to Matěj tak parádně zvládnul. Inu každý jsme jiný. Pro mě to byl výstup na Svatý Jure, který jsem podnikl úplně sám a ze kterého jsem pořídil několik fotek. Nevím, jestli se někomu z vás něco podobného poštěstilo,
ale je to opravdu naprostá bomba. Tyhle obrázky nahoře jsou z cesty nahoru a ty dole, z vrcholu Svetého Juraje a cesty dolů.
Kameru jsem s sebou nenesl, ale měl jsem foťák a to bylo mnohem lepší. I když na vrcholu by se mi byla hodila spíš kamera, protože je vidět prakticky kolem dokola. Musel jsem tedy přecházet a fotit, protože chci mít panoramatický pohled. Chtěl jsem to v PC smontovat dohromady, ale nějak se mi to nepodařilo, takže máte smůlu ;)
Ještě něco málo k fotkám. Kamzíka jste jistě poznali, Protěž středomořská taky nebyla žádná záhada. Předpokládám, že horší to bylo se zdí, pod kterou jsem stál a fotil ji směrem nahoru (první zleva). Dole je pohled na Makarskou a kaplička na vrcholu. Tak a tady mělo být to slibované panorama, ale nějak se mi nepodařilo najít prográmek, kterej by to uměl solidně slepit dohromady, takže nic nebude ;)
Ještě musím říct něco k cestě na vrchol. Ráno jsem vstal něco před šestou, dal si kafe a málo po šesté už jsem byl na cestě. Předpokládajíc, že cesta nahoru bude hřebenovka, vyrazil jsem směrem na jih, kde hřeben končí. Ptal jsem se cestou několika lidí kudy nahoru, ale nikdo mi neporadil. Tak jsem šel podle citu. Vylezl jsem po jakési polní cestě na jeden z maličkých vrcholků a předpodkládal, že cesta půjde dál. Nešla. Zamířil jsem tedy do vsi přímo pod hřebenem, jmenuje se Koštunica a tam hledal pěšinku nahoru. Zase nic. Je tu ale docela hezká přírodní botanická zahrada. Dál mě intuice vedla zpátky na sever. Prošel jsem kolem starého rozpadlého kostela (odtud máme doma kořen vinné révy) a pokračoval pod docela příkrou stěnou stále na sever. Na jednom místě jsem měl pocit, že tudy by to nahoru šlo. Sice po čtyřech, ale šlo. Zhruba po 200 m výškového rozdílu jsem začínal mít strach, že jestli se budu muset vracet stejnou cestou zpět, nezvládnu to. Pořád jsem ale měl pocit, že všechno je v pořádku a dobře to dopadne. O další půlhodinu výstupu později - chtěl jsem doleva, ale schůdné to bylo doprava a to jen s obtížemi - jsem konečně narazil na pěšinku, která vedla nahoru. Vycházela evidentně někde z Koštunice, ale i když jsem jí před tím hledal, nenašel jsem jí. Málokdo si asi umí představit, jak se mi ulevilo. Odtud je třetí fotka zleva nahoře. To bylo asi 10 dopoledne! Měl jsem za sebou zhruba 15 km a před sebou dalších minimálně 20. Přesto pak už vše šlo jako po másle. Nemá smysl popisovat náročnou a úmornou cestu za docela velkého vedra. Na vrchol, na který jsem chtěl, jsem se ve 13.50 dostal. Udělal jsem fotky, které jsem již zmiňoval a vyrazil zpátky. Cesta dolů je stejně náročná jako nahoru (obvykle na 50 kroků 5 m výškového rozdílu). Šel jsem tentokrát trochu jinudy. Na vrcholky vedou dvě cesty. Jedna z Koštuice (kde začíná nevím) a druhá z Makaru. Tou jsem se vrátil. Ke stanu jsem dorazil někdy kolem sedmé večer. Musím říct, že ještě před tím jsem si v Makarské v první hospodě, kterou jsem potkal, dal doping - pivo a kafe. A celkové hodnocení mého výletu? Nádhera! Jediná chybička - krutě jsem podcenil množství vody. S jedním litrem, jako já, to fakt nezkoušejte. Tři jsou na hraně a pět optimální. Tolik tedy můj výlet na kopce, na které jsem toužil vylézt 20 let.
Teď se vrátím zpátky k našemu všednímu životu. Každé ráno mě sluníčko vytáhlo kolem sedmé ráno ze spacáku a já si udělal kafe a meditoval. Zhruba ve stejnou dobu přicházel Marko do svého Fiatu po celonočním hýření spát. Než vstali ostatní, obvykle jsem si stihl zaplavat a projít se s Ketýsem. Následuje snídaně a každodenní povinnosti - válení, čtení, koupání,... Pak oběd. To obvykle Marco vykoukl ze svého nocležiště a já mu popřál "gůt ívnink." Jo, to jsem asi ještě nezmínil. Marco mluvil docela slušně anglicky. Naproti tomu já, docela slušně rozumím (když angličan bere za kliku, vím, že chce jít pryč:) Z toho logicky plyne, že debata byla možná jedině posunkovou řečí, tu a tam proloženou anglickým výrazem s příšernou výslovností. O co menší byla možnost porozumět si, o to větší byla chuť. No, a to je přece podstatné. Moje maminka vždycky říkala: "Když se chce, všechno jde!" A měla pravdu. S Marcem jsem probral od věku našeho nejmladšího syna, až po příčiny chování Chorvatů v určitých situacích a ekonomickou situaci v jednotlivých regionech Itálie, úplně všechno. Navíc jsem musel překládat! Hlavně Přemkovi. Ten si od té doby myslí, že anglicky umím :) Marco posléze prohlásil, že v prosinci pojede do Čech a zastaví se u nás. To mělo blahodárný vliv na Přemkův přístup k nutnosti učit se angličtinu ve škole. Zpět k dennímu programu. Odpoledne viz. dopoledne, případně diskuze s Marcem o čemkoli a to buď u nás v obýváku, nebo v hospodě na pláži u piva. Večer usadit Matese do kapsy na břicho - fotka vpravo nahoře, a hurá do ruchu velkoměsta. Spát jsme chodili obvykle kolem půlnoci.
Na fotce je Marco, který se pokouší zapískat na píšťalku, kterou jsme mu věnovali. Je to taková překrásně jednoduchá věcička. Když jí člověk vidí poprvé, ani ho nenapadne, že by to mohla být píšťalka. Marco samozřejmě nemohl příjít na to, jak zapískat a my se náramně bavili. Po mé větě: "jů must first tink ent áftr mejk" na to přišel. Můžete to brát jako návod do života. Tedy, když se vám to podaří přeložit :))) Zažili jsme dvě opravdu pořádné bouřky. Letos asi nemusím v Čechách vyprávět jak to vypadá, když opravdu prší. Všichni to zatím mají v živé paměti. Navzdory tomu náš Ketýsek, i když je Češka, vždycky znova za bouřky začne bláznit a nic nepomáhá. Asi si myslí, že ten další blesk jí musí zákonitě spálit kožich, když ten předtím se netrefil. Zkrátka při druhé bouřce, která začala někdy kolem páté ráno Ketynka zmizela a objevila se až když vylezlo sluníčko. Kde byla neřekla.
Ještě si maličko vezmu na paškál Italy. Marco chtěl odjíždět ve středu 21. a nakonec odjel až ve pondělí 26. Barbara s Biagem chtěli odjet ve čtvrtek, odjeli v pátek, ale už v neděli byli zpátky. Oni jsou zkrátka takoví.
Tyhle fotky tu jsou proto, abyste si udělali představu, kam že jsem to lezl.
Další reportáže: Chorvatsko 1998 Chorvatsko 1996
Když začaly v Čechách povodně, my se začali chystat na cestu. Po první vlně, když bylo zase možné dojet do města pro proviant, zajeli jsme do Kauflandu, s tím, že nakoupíme na dovolenou. Zhruba v polovině nákupu začali hlásit, abychom nechali košíky na místě a opustili obchod. Bohudík jsme výzvy neuposlechli a nakoupili alespoň to nejdůležitější. V tom shonu jsme samozřejmě zapoměli na spoustu drobností, ale to jsme zjistili až když jsme je u moře potřebovaly. Přežili jsme bez úhony i bez nich :) Tolik tedy na úvod.
14/8 - první den, kdy se zase daly v Budějcích přejet mosty, jsme ve tři odpoledne vyrazili. Sestava: Evík, Matěj, Kety a já v krátké služební Fábii. Věci, které jsme vezli byly pro pět, ne pro tři, protože na místě jsme plánovali vyzvednout zbylé dva syny, kteří tou dobou již v Chorvatsku několik dní byli.
Protože byly v Jižních Čechách zavřené všechny hraniční přechody do Rakouska, vedla naše cesta přes J.Hradec (tady se nám podařilo koupit dvě bomby pro vařič), Pelhřimov a Brno do Bratislavy. Na Slovensku jsme v 19.44 dotankovali naftu a pokračovali na Mosonmagyarovar, Szombathely, Kormend, Redics, hranice H-SLO, Lendava, hranice SLO-HR, Čakovec, Varaždin a mimo dálnici směr Zágreb. Cca 10km před Zágrebem jsme se asi ve tři ráno rozhodli že přespíme, protože jsme chtěli zajet za kamarádem Zlatkem, který v Zágrebu bydlí. Spali jsme na nějakém parkovišti u silnice.
Eva s Matesem v autě a já s Ketýskem vedle. Někdy kolem sedmé ráno vyrážíme hledat Zlatkův dům. Po Zágrebu najezdíme zhruba 100km a stejně ho nenajdeme :( Zajedeme tedy za ním do práce, necháme mu u vrátného vizitku s telefonem a pokračujeme po krátké úvaze na Senj, tedy nejkratší cestou k moři. Rozhodnutí jet na Senj padlo díky tomu, že blízko Senje jsme znali krásné místo - Sibinj, kde kdysi býval kemp a my tam už dvakrát spali, neboť byl od války opuštěný. Už není :(( Nedá se nic dělat. Míříme na jih, směrem k původnímu cíli naší cesty, vesničce Mandre na Pagu.
Po pár kilákách stavíme, abychom se konečně vykoupali. Ani nevím, jak se to místo jmenovalo, ale moře tam bylo slané a čisté. To mohlo být něco málo po poledni. Hodinku se zdržíme. Vykoupeme, najíme protáhneme ztuhlé kosti a jedeme dál. Trajektem z Prizny na Pag to trvá ani ne dvacet minut, stojí nás to 98,- Kun a ušetříme možná 4 hodiny úmorné cety po pobřeží. Kolem páté odpoledne už jedeme kolem místa, kde jsme před dvěma lety skoro týden spali. Seznámili jsme se tady tenkrát s chlapíkem z Vyškova, který sem jezdí léta a vždycky si domů veze plnou ledničku chobotnic, které si sám nachytá. Je opravdu překvapující, když po letech potkáte človíčka, jak leží na stejném místě :) o to víc ale potěší, když se dáte do řeči a on vám nabídne, že když už jste takoví blázni a jedete s ani ne dvouměsíčním klukem, zkusí vám vyjednat spaní u známého, který tady má rozestavěný dům. Všechno se zatím daří. Po interveci hodného moraváka bydlíme na terase domu, což nám poskytuje stín a alibi před kýmkoli. Ještě musím něco málo říct k fotkám. Většina jich je z kamery (kvalita na web jakštakš) ale pár jich je, bohudík, z klasického filmu :) Takže první fotka je západ slunce v Mandre a další čtyři naše bydlení. Ještě přidávám dvě fotky aby bylo vidět, jak vypadá okolí. Tohle bylo vidět, když jsme vyšli nějakých 30m před dům k moři.
A takovéhle potvůrky s námi žily. Ten pavouček má prdelku velkou asi jako nehet dospělého chlapa na palci u nohy :) a saranče zas červená křídla. Ještěrka pořád okukovala Matese a krabi se maskovali, abychom je nenašli. Marně. Vám se ale možná schovali dobře :)
Tak takhle jsme tedy žili čtyři dny, než končila majiteli domu dovolená a musel odjet. Nestálo nás to ani halíř, ale dali jsme majiteli alespoň čtyři plzně. Poslední západ sluníčka, večer za tmy, jako každý den, káva na střeše domu pod těma nádhernýma hvězdama a v neděli po poledni jedeme dál. Dál na jih. Cestou ještě zkoušíme najít bývalého kolegu z práce, který by tou dobou měl být v Pagu, ale po neúspěšném hledání mu voláme a zjišťujeme, že je ještě v Čechách. Škoda. Dvě fotky (dole) při zastávce během cesty na Makarskou. Přijíždíme někdy kolem osmé večer k Makarské a mne osloví odbočka o kousek blíž, než jsem původně zamýšlel odbočit. Zkusíme jí, dojedeme na místo které vypadá docela dobře a stojí tu auto s plzeňsku značkou. Využívám situace a jdu se zeptat co a jak. Čtyři mladí sympatičtí lidičkové (fotka vpravo)
mi moravským dialektem sdělují, že problém s kempováním není žádný, jen se musí každé ráno zaplatit parkovné 20.- Kun a obratem nás zvou na víno Je rozhodnuto, zůstáváme. Takhle jsme si zřídili bydlení a drůhý den předplatili parkovné na týden dopředu. Stálo nás to 100.- Kun :) Pár fotek, abyste měli představu o našem obýváku, kuchyni a ložnici. Záchod byl v lese a koupelna hádejte kde.
Na tomhle způsobu trávení dovolené mě ze všeho nejvíc baví poznávání nových lidí. Totiž všichni, které můžete potkat na místech, jako je tohle, mají cosi společného. Neumím to přesně popsat, ale jde asi o to, že chtějí mít své soukromí, respektují soukromí druhých a přitom nechtějí být sami. Jsou kdykoli ochotni pomoci s čímkoli a přitom předpokládají, že sami nikdy potřebovat pomoc nebudou. Chci tím říct, že vše co udělají, udělají nezištně. Když ale pomoct potřebují, neváhají se obrátit na kohokoli. Asi předpokládají, já věřím že právem, že stejně nezištní jsou i ostatní. Už několikrát se mi to potvrdilo. Dám sem teď několik fotek lidí a jejich příbytků, se kterými jsme se spřátelili.
Italové z Neapole - Biago a Barbara a jejich bydlení
real Italian z Milána - Marco a jeho bydlení
Ještě se musím vrátit k přátelům z Moravy. Když jsme přijeli, právě se vrátili z hor nad Makarskou. První hřeben pohoří Biokovo se zvedá prakticky přímo od moře do výšky okolo 1400 m.n.m. a nejvyšší hora Biokova je Svatý Juraj (1762 m/m). Je to také třetí nejvyšší hora Chorvatska.
Od moře je vzdálená vzdušnou čarou cca 5 km! Moraváci byli pěkně ztahaní, přesto, nebo možná právě proto, mě nadchlo vylézt tam také. Pár fotek jak vypadá Biokovo od moře. Mimo jiné na vrchol Sv. Jure vede silnice. Myslím si, že to nemůže být ten požitek dojet tam autem.
Teď několik fotek na kterých bude něco málo fauny, která nás obklopovala.
Náš Ketýsek; brouk č.1; futrál od cikády
veverka (těch tam byla parta); brouk č.2
Pár náladovek. Předpokládám, že není potřeba komentář.
V úterý za námi přijeli Přema s Pepínem, kteří do té doby byli v Žuljaně na poloostrově Pelješac. Skoro každý den jsme s nimi a s Matějem chodili do města, kde jsou pro turisty všemožné atrakce.
Když jsme cestou zpátky z dovolené hodnotili co se komu nejvíc líbilo, Pepíno prohlásil, že nejlepší bylo rodeo :( pro Přemka to bylo stavění mostů mravencům a Evík prohlásila, že je super, že to Matěj tak parádně zvládnul. Inu každý jsme jiný. Pro mě to byl výstup na Svatý Jure, který jsem podnikl úplně sám a ze kterého jsem pořídil několik fotek. Nevím, jestli se někomu z vás něco podobného poštěstilo,
ale je to opravdu naprostá bomba. Tyhle obrázky nahoře jsou z cesty nahoru a ty dole, z vrcholu Svetého Juraje a cesty dolů.
Kameru jsem s sebou nenesl, ale měl jsem foťák a to bylo mnohem lepší. I když na vrcholu by se mi byla hodila spíš kamera, protože je vidět prakticky kolem dokola. Musel jsem tedy přecházet a fotit, protože chci mít panoramatický pohled. Chtěl jsem to v PC smontovat dohromady, ale nějak se mi to nepodařilo, takže máte smůlu ;)
Ještě něco málo k fotkám. Kamzíka jste jistě poznali, Protěž středomořská taky nebyla žádná záhada. Předpokládám, že horší to bylo se zdí, pod kterou jsem stál a fotil ji směrem nahoru (první zleva). Dole je pohled na Makarskou a kaplička na vrcholu. Tak a tady mělo být to slibované panorama, ale nějak se mi nepodařilo najít prográmek, kterej by to uměl solidně slepit dohromady, takže nic nebude ;)
Ještě musím říct něco k cestě na vrchol. Ráno jsem vstal něco před šestou, dal si kafe a málo po šesté už jsem byl na cestě. Předpokládajíc, že cesta nahoru bude hřebenovka, vyrazil jsem směrem na jih, kde hřeben končí. Ptal jsem se cestou několika lidí kudy nahoru, ale nikdo mi neporadil. Tak jsem šel podle citu. Vylezl jsem po jakési polní cestě na jeden z maličkých vrcholků a předpodkládal, že cesta půjde dál. Nešla. Zamířil jsem tedy do vsi přímo pod hřebenem, jmenuje se Koštunica a tam hledal pěšinku nahoru. Zase nic. Je tu ale docela hezká přírodní botanická zahrada. Dál mě intuice vedla zpátky na sever. Prošel jsem kolem starého rozpadlého kostela (odtud máme doma kořen vinné révy) a pokračoval pod docela příkrou stěnou stále na sever. Na jednom místě jsem měl pocit, že tudy by to nahoru šlo. Sice po čtyřech, ale šlo. Zhruba po 200 m výškového rozdílu jsem začínal mít strach, že jestli se budu muset vracet stejnou cestou zpět, nezvládnu to. Pořád jsem ale měl pocit, že všechno je v pořádku a dobře to dopadne. O další půlhodinu výstupu později - chtěl jsem doleva, ale schůdné to bylo doprava a to jen s obtížemi - jsem konečně narazil na pěšinku, která vedla nahoru. Vycházela evidentně někde z Koštunice, ale i když jsem jí před tím hledal, nenašel jsem jí. Málokdo si asi umí představit, jak se mi ulevilo. Odtud je třetí fotka zleva nahoře. To bylo asi 10 dopoledne! Měl jsem za sebou zhruba 15 km a před sebou dalších minimálně 20. Přesto pak už vše šlo jako po másle. Nemá smysl popisovat náročnou a úmornou cestu za docela velkého vedra. Na vrchol, na který jsem chtěl, jsem se ve 13.50 dostal. Udělal jsem fotky, které jsem již zmiňoval a vyrazil zpátky. Cesta dolů je stejně náročná jako nahoru (obvykle na 50 kroků 5 m výškového rozdílu). Šel jsem tentokrát trochu jinudy. Na vrcholky vedou dvě cesty. Jedna z Koštuice (kde začíná nevím) a druhá z Makaru. Tou jsem se vrátil. Ke stanu jsem dorazil někdy kolem sedmé večer. Musím říct, že ještě před tím jsem si v Makarské v první hospodě, kterou jsem potkal, dal doping - pivo a kafe. A celkové hodnocení mého výletu? Nádhera! Jediná chybička - krutě jsem podcenil množství vody. S jedním litrem, jako já, to fakt nezkoušejte. Tři jsou na hraně a pět optimální. Tolik tedy můj výlet na kopce, na které jsem toužil vylézt 20 let.
Teď se vrátím zpátky k našemu všednímu životu. Každé ráno mě sluníčko vytáhlo kolem sedmé ráno ze spacáku a já si udělal kafe a meditoval. Zhruba ve stejnou dobu přicházel Marko do svého Fiatu po celonočním hýření spát. Než vstali ostatní, obvykle jsem si stihl zaplavat a projít se s Ketýsem. Následuje snídaně a každodenní povinnosti - válení, čtení, koupání,... Pak oběd. To obvykle Marco vykoukl ze svého nocležiště a já mu popřál "gůt ívnink." Jo, to jsem asi ještě nezmínil. Marco mluvil docela slušně anglicky. Naproti tomu já, docela slušně rozumím (když angličan bere za kliku, vím, že chce jít pryč:) Z toho logicky plyne, že debata byla možná jedině posunkovou řečí, tu a tam proloženou anglickým výrazem s příšernou výslovností. O co menší byla možnost porozumět si, o to větší byla chuť. No, a to je přece podstatné. Moje maminka vždycky říkala: "Když se chce, všechno jde!" A měla pravdu. S Marcem jsem probral od věku našeho nejmladšího syna, až po příčiny chování Chorvatů v určitých situacích a ekonomickou situaci v jednotlivých regionech Itálie, úplně všechno. Navíc jsem musel překládat! Hlavně Přemkovi. Ten si od té doby myslí, že anglicky umím :) Marco posléze prohlásil, že v prosinci pojede do Čech a zastaví se u nás. To mělo blahodárný vliv na Přemkův přístup k nutnosti učit se angličtinu ve škole. Zpět k dennímu programu. Odpoledne viz. dopoledne, případně diskuze s Marcem o čemkoli a to buď u nás v obýváku, nebo v hospodě na pláži u piva. Večer usadit Matese do kapsy na břicho - fotka vpravo nahoře, a hurá do ruchu velkoměsta. Spát jsme chodili obvykle kolem půlnoci.
Na fotce je Marco, který se pokouší zapískat na píšťalku, kterou jsme mu věnovali. Je to taková překrásně jednoduchá věcička. Když jí člověk vidí poprvé, ani ho nenapadne, že by to mohla být píšťalka. Marco samozřejmě nemohl příjít na to, jak zapískat a my se náramně bavili. Po mé větě: "jů must first tink ent áftr mejk" na to přišel. Můžete to brát jako návod do života. Tedy, když se vám to podaří přeložit :))) Zažili jsme dvě opravdu pořádné bouřky. Letos asi nemusím v Čechách vyprávět jak to vypadá, když opravdu prší. Všichni to zatím mají v živé paměti. Navzdory tomu náš Ketýsek, i když je Češka, vždycky znova za bouřky začne bláznit a nic nepomáhá. Asi si myslí, že ten další blesk jí musí zákonitě spálit kožich, když ten předtím se netrefil. Zkrátka při druhé bouřce, která začala někdy kolem páté ráno Ketynka zmizela a objevila se až když vylezlo sluníčko. Kde byla neřekla.
Ještě si maličko vezmu na paškál Italy. Marco chtěl odjíždět ve středu 21. a nakonec odjel až ve pondělí 26. Barbara s Biagem chtěli odjet ve čtvrtek, odjeli v pátek, ale už v neděli byli zpátky. Oni jsou zkrátka takoví.
Tyhle fotky tu jsou proto, abyste si udělali představu, kam že jsem to lezl.
Co dodat k našemu pobytu na Makarské už opravdu nevím. Snad ještě odpovím na otázky:
1. Kde se Matěj koupal?
Buď ve vaničce se slanou vodou z moře, nebo v moři.
2. A to jste ho ani nesprchovali?
Ne. Proč? (pište sem)
3. A to jste neměli strach?
Viz 2.
Tak, nazbývá než sbalit a odjet. Do krátké fábie to byl trochu kumšt, ale podařilo se. 28/8 se loučíme s Makarskou a vyrážíme směr Zágreb, neboť Zlatko volal, abychom se určitě cestou zpátky zastavili. Povídal, že je mu jedno, jestli to bude ve tři ráno nebo v sedm večer, ale že máme přijet k jeho práci a že si nás vyzvedne. Na tohle se nedá říct nic jiného, než že přijedeme. V Zágrebu jsme byli někdy kolem šesté večer. Zlatko dorazil, všem nám potřásl rukou naskočil do auta, řekl Přemovi a Pepínovi ať jedou s ním a mě, že pojede "fino polako" abych příště trefil. Fino polako znamená úplně pomalu. Přes město měl průměrnou rychlost 74 km/h (mám v autě počítač). Inu jsou jiní! Že? Když jsme doletěli k jeho domu, čekalo nás překvapení.
23/8 se mu narodila dcera! Jo, to musím fakt napsat. Když se v Chorvatsku narodí dítě, mají rodiče měsíc čas na vymyšlení jména. No, a do té doby se klukovi říká "déče" a holce "cůra". Dobrý, ne? Je jasný, že čerstvý potomek se tady slaví stejně jako u nás, jen to trvá o něco dýl :) Takže byl stále plný stůl jídla a pití a když už jsme fakt nemohli, Zlatko prohlásil: "Nemožeš zajebávat!" a tlačil do nás všechno možné, dokud jsme neodpadli. Takhle se tvářil, když jsme "zajebávali". Přespali jsme do druhého dne, s tím, že
pojedeme. To byl ale naivní nápad. Druhý den se opakovalo zase to samé. To už se ale tvářil přívětivěji. Kromě toho jsme zajeli do města sehnat cédéčko od Thompsona a prošli malý kousek parku Maximir. Thompsona jsme posluchali celou dobu na Makarské a tak se nám zalíbil, že nezbylo, než si ho koupit. Myslím, že to fakt stojí za poslech. Na fotkách je už usměvavý Zlatko, kluci se Žutym - Zlatkovo kocourem, Matěj a Zlatkův pes Don. V pátek, po dlouhém loučení, někdy po poledni opravdu vyrážíme. Chtěl nás zdržet ještě jeden den, ale to se mu už opravdu nepodařilo. Cesta domů proběhla celkem v pohodě. Do Budějc jsme přijeli asi v devět večer a začali se těšit na příští rok.
Další reportáže: Chorvatsko 1998 Chorvatsko 1996